Na únorovém zastupitelstvu byl schválen letošní rozpočet. Tři měsíce po převzetí radnice už to máme ověřeno – stav městské kasy není zrovna růžový a příjmy stačí jen na nejnutnější výdaje. Na rozdíl od minulých desetiletí, kdy měla radnice obrovské příjmy z privatizace svého bytového fondu, které jí umožnily rozhazovat. Vlastně se teď ale vracíme k „normálu“ – už není moc co prodat nebo rozdat a budeme se muset naučit utrácet jen za to, na co máme.
Dědictví minulosti je fatální. Praha rozprodala byty i pozemky, kde by se byty daly stavět, protože převládající ideologie byla, že v soukromých rukách jim bude vždycky lépe. Radnice tak dnes má ve správě tak málo bytů, že to nestačí pro její bytovou politiku, a ve veřejném vlastnictví jsou prakticky jen parky (náročné na údržbu) a ulice (ovládané zkostnatělou TSK).
Nebudeme určitě rezignovat na rozumné investice: na nutné rekonstrukce dnes prázdných bytů, nové stromy v ulicích či bezpečnější přechody, protože to jsou témata, kde jde vysloveně o zdraví.
Skončit ale musíme s projídaním rozpočtu, jehož největším symbolem jsou honosné „tradiční kulturní akce“ – letos se jich několik už neuskuteční (např. „Den domácích mazlíčků“) a akce jako Pivobraní se budou muset spokojit s rozpočet i pětkrát menším. Končíme provoz drahých mobilních aplikací, které nikdo nepoužívá, a nebudeme nakupovat např. další „smart“ parkovací čidla, o kterých nikdo netuší, jaký mají smysl.
Nejsmutnějším plýtváním jsou ale zatím těžko vypověditelné smlouvy z dob minulých, jako je třeba pronájem hřiště před ZŠ Chelčického za cenu 1000,- ročně (!) nebo několik případů, kdy městské byty byly pronajaté za hubičku na dobu neurčitou stranickým kamarádům.
Matěj Michalk Žaloudek,
článek byl psán pro březnové Radniční noviny